Stručné dějiny České besedy

Liberec, do roku 1945 téměř čistě německé město, prožíval v 19. století období velmi prudkého vývoje, který byl spjatý s rozvojem lehkého - textilního průmyslu. V roce 1850 měl dnešní Liberec I-V, bez později připojených čtvrtí, skoro 19 000 obyvatel a byl druhým největším městem po Praze v Čechách. Za prací přicházelo do oblasti i mnoho Čechů.

Jejich prvním, ještě neuvědomělým, projevem národnostního cítění byla účast na českých bohoslužbách. Povolení pro ně (prvně slouženy 8. prosince 1854 v kostele Sv. Kříže) vymohl český kaplan Antonín Čapek. Od konce roku 1861 se konaly pravidelně každou druhou neděli v měsíci. Takto sdružená česká menšina se chtěla spolu i bavit a tak začala pořádat české plesy (první 9. února 1862), jejich výtěžek byl určen na zakoupení knih. Pak již stačil jen krok k založení spolku.

Výbor České besedy byl zvolen 10. května 1863 v čele s Václavem Krátkým, 16. května byly schváleny stanovy a 22. června za účasti 163 členů slavnostně zahájena činnost spolku. Jeho náplň měla tvořit  péče o vzdělání a ušlechtilá zábava členů. Byla budována spolková knihovna, v roce1868 založen ochotnický divadelní odbor, 1869 pěvecký a 1875 odbor tělocvičný.

Nejprve se členové Besedy scházeli v libereckých hostincích, kde nebyli vítanými zákazníky, a proto se od samého počátku spolku objevovala potřeba získat vlastní spolkové prostory. Za finanční podpory spolků z vnitrozemí zakoupil 22. července 1864 výbor dům na tehdejší Nádražní třídě 67/III (dnes 1. máje), ale protože nebyla povolena z regulačních důvodů jeho přestavba, byl v roce 1867 opět prodán. Po příchodu MUDr. Václava Šamánka v roce 1873 do Liberce a jeho vstupu do spolkového života byl zakoupen další objekt v ulici Na Rybníčku 143/III. I tam provázela snahy o stavební úpravy a přistavění tanečního sálu v roce 1887 neochota a odpor libereckého magistrátu, stavbu muselo povolit až pražské místodržitelství a po odvolání dokonce ministerstvo vnitra ve Vídni. Přistavěný sál měl kapacitu 450 míst, z toho 200 na galerii. V roce 1890 bylo dostavěno jeviště. Získání vlastních prostorů mělo vliv na růst členské základny. Po nákupu sousedního domu 144/III byl vypracován stavitelem Antonínem Worfem  projekt na postavení nové reprezentativní secesní budovy. Po opětných tahanicích s magistrátem a protestech německého obyvatelstva byl položen 9. dubna 1904 ke stavbě základní kámen, kolaudace proběhla 19. prosince téhož roku. Slavnostní otevření „Národního domu“ bylo ponecháno na lepší počasí a konalo se ve dnech 25.-26. března 1905. 

Již na schůzi v dubnu 1904 bylo rozhodnuto sloučit dosavadní knihovny libereckých menšinových spolků České Besedy, Národní jednoty severočeské, Slovanu, Mírumila, Sokola, Dobročinu, spolku Barák a Spolku vysloužilců do jedné veřejné umístěné v Národním domě, která by měla i čítárnu časopisů. Po vzniku republiky byla knihovna přemístěna do budovy policejního ředitelství v Blažkově ulici. I po vzniku ČSR byla Česká beseda ochráncem zájmů libereckých Čechů a střediskem kulturního a společenského života. Situace se změnila po odtržení Sudet v roce 1938, kdy byl spolek zakázán a budovu získal Hitlerjugend a SA.

         Po osvobození Česká beseda svou činnost znovu obnovila. První poválečná mimořádná valná hromada se konala 21. ledna 1946. Členy zůstali též bývalí členové, kteří se do Liberce po válce již nevrátili. Svou budovu užíval spolek do roku 1950, pak byla jako hotel spravována podnikem Restaurace Liberec. Původnímu majiteli, České besedě, byla vrácena po revoluci v roce 1990.

Nový typ činnosti začala Česká beseda rozvíjet díky iniciativě tajemníka profesora Jaroslava Tomsy. Od roku 1966 vychází „Zprávy České besedy“, kde jsou vydávány populárně vědecké regionálně zaměřené studie. Do roku 2011 vyšlo 104 publikací. Pro informaci členské základny slouží podstatně útlejší „Dopisy“. Z členských příspěvků byly pro Liberec pořízeny sochy a busty významných libereckých rodáků a osobností spjatých s Libercem: Václava Šamánka, Karla Vacka, Jaroslava Řídkého, Vlasty Buriana, Boženy Němcové, F. X. Šaldy a naposledy T. G. Masaryka. Na domy, v nichž se narodili, či kde studovali, jsou osazovány pamětní desky. Z iniciativy Besedy byla vydána též plaketa k 400. výročí udělení městského znaku.